Kolik životů zachrání zavřené školy? Nikdo neví

Kdybyste si mohli vybrat, zda si se svými blízkými budete povídat tváří v tvář a případně se u toho budete moct obejmout, nebo zda vám postačí popovídat si po telefonu, čemu byste dali přednost? Kdybyste mohli jet na dovolenou k moři, anebo si jen doma prohlédnou fotky od moře, co byste volili? Myslím, že je to naprosto jasné.

Stejně tak člověk nemusí být profesí či původní profesí učitel, což je můj případ, aby mu bylo jasné, že distanční výuka nikdy nemůže nahradit výuku prezenční. Ani sebelepší počítačová technika totiž nenahradí to klasické: učitel, tabule, křída, děti, třída.

Za distančně vzdálené pedagogy musejí zaskakovat rodiče. V některých rodinách to jakž takž funguje, ale pak jsou tu také rodiny, kde tuto roli náhradníka učitele rodiče prostě zastat neumějí, případně nechtějí. A přímo tragédií pak je, že právě děti z těchto rodin by onen přímý kontakt potřebovaly právě ze všech nejvíc.

Ale nejde zdaleka jen o výuku. Dětem také chybějí sociální kontakty. Nevytvářejí si potřebné návyky. Nemohou navazovat kamarádství. Ty starší se nemohou seznamovat a poznávat své první lásky. Počítače to nenahradí, jen fixují dětem větší závislost a návyk na virtuální svět.
Dětem, které sedí hodiny u počítačů samozřejmě chybí také pohyb. Už takhle počítačový věk značně omezil dětskou mobilitu, koronavirová doba s povinným domácím kasárníkem ten zoufalý nedostatek pohybu jen akcelerovala. Ale nejde jen o školu či tělocvik. Dětem chybějí kroužky, chybějí jim tréninky, chybí jim obyčejný pohyb na hřišti nebo v parku.

Ano, máme tu pandemii, za minulý rok zemřely tisíce lidí na covid nebo s covidem, to nikdo nepopírá. Chybí ale racionální debata nad tím, jak moc zavřené školy brání šíření nákazy a jaké náklady ekonomické i lidské toto zavření přinese v budoucnu.

Vláda nebyla schopná nebo ochotná poskytnout jasná data, ze kterých by plynulo, že třeťáci, kteří do školy nechodí, jsou méně nakaženou skupinou než druháci, kteří do školy chodí. Argumenty „zavíračů“, že když necháme děti doma, tak ochráníme jejich rodiče a prarodiče, jsou založené na pocitech, ne datech. Kolik zdravotních sestřiček a lékařek musí být s dětmi doma a pak chybí v nemocnicích? To nikdo neví.

Zavření škol je extrémní krok ohrožující vývoj celé generace, ke kterému okolní státy sahají mnohem méně než Česká republika. Nelze jej držet dlouhodobě a odůvodňovat ho tím, že „to musíme vydržet a semknout se“.

Daly by se snášet další a další argumenty, ale už z těch, které jsem uvedla, plyne jediné. Distanční výuka nemůže tu klasickou prezenční nikdy nahradit. Jakékoli úvahy, že bychom ji třeba někde mohli zavést natrvalo, jsou naprosto zcestné. Čím dříve se vrátí žáci a studenti do škol, tím lépe. Lépe pro děti, lépe pro učitele, lépe pro rodiče, lépe pro společnost, lépe pro budoucnost nás všech.

Článek vyšel na Ekonomickém týdeníku ZDE