Sexistické narážky slýchám pořád, LGBT aktivisté vypisují rodině

Bývala učitelkou, pak se vrhla do politiky. Hájila barvy ODS, se stranou se nerozešla v dobrém a krátce nato s Václavem Klausem mladším založila Trikolóru. Teď je Zuzana Majerová Zahradníková na vedení vlasteneckého hnutí sama, jenže říjnové sněmovní volby klepou na dveře, a jak se svěřila redaktorovi Expresu, průměrně naspí jen asi tři nebo čtyři hodiny. Jak k tomu zvládá být ještě matkou dvou synů? Zažilo její manželství kvůli politice krizi? Potrpí si na svůj vzhled a setkává se kvůli tomu se sexistickýminarážkami? To vše a mnohem více ze svého soukromí prozradila Zuzana Majerová v první části rozhovoru pro Expres.cz!

Takže pořád zamilovaní?
Nevím, jestli zamilovaní, ale pořád se milujeme. Svatozář bude mít on. Umí mě rozesmát. Podívejte, co mi poslal za zprávu, usmívá se Zuzana Majerová.

Zažilo už vaše manželství kvůli politice nějakou krizi?
Je pravda, že ten první čtvrtrok bylo manželství komplikované. Manžel mě neslyšel, když jsem konečně měla čas mu zavolat, už často spal. Teď ví, že když můžu, zavolám, přestože se to ne vždy podaří. Co se týče názorových střetů, ty jsme neměli nikdy, protože nejen Honza, ale všichni v rodině jsme vždy byli konzervativní pravičáci. Děda byl za činnost v Sokole dokonce v koncentračních táborech, pak byl v šedesátých letech zavřený. Nikdy nikdo nebyl u komunistů, vždy jsme byli tvrdé palice. A já bych si ani nemohla vzít člověka, který má jiné smýšlení.

A nežárlí na vás manžel? Určitě musíte být žádaná, navíc jste známá politička.
Ne, to určitě ne. On je dostatečně sebevědomý chlap a věří mi.

Když musíte čas dělit mezi práci a rodinu, uděláte si vůbec chvilku na sebe? Na nějakou dámskou jízdu například.
Já měla před pár dny narozeniny, a když vám řeknu, že svoji nejlepší kamarádku jsem viděla na narozeniny před rokem, je mi z toho úplně špatně. A obzvlášť tím, jak jsem se stala předsedkyní, je to těžší. I manžel mi říká, že si popovídáme v říjnu, což se snažím brát s humorem. Jenže když přijedu domů v pátek v noci nebo někdy až v sobotu, je mi strašně hloupé domlouvat si s někým schůzky. Přátelé mi samozřejmě hrozně chybí a myslím na ně, ale snažím se ten čas strávit doma s rodinou a naším zvěřincem, který jsem tam vybudovala a manžel se o něj stará. Ale ti, kdo mě znají, vědí, že na ně myslím.

Kdy jste si naposledy vyrazila na nákupy?
No… (dlouze přemýšlí). Tak to fakt nevím. Nemám tušení.

A potrpíte si na vzhled? Abyste třeba v televizních debatách vypadala co nejlépe?
Jsem žena… A moje maminka, to byla velká dáma. Umělkyně, malířka, bohužel za bolševika jí to bylo k ničemu, tak dělala klasickou úřednici. Ale celý život byla kreativní a ten vztah k umění a krásnu mám po ní. Také proto jsem šla po gymplu místo práv studovat kunsthistorii, tatínek ekonom z toho šílel a ptal se mě, jak se tím chci uživit, za což ho zpětně chápu. (smích) No a láska k barvám a ke krásnu se promítá i v tom, jak člověk dbá o sebe. I když na sebe moc času nemám, snažím se být upravená a obecně mám ráda, když je člověk vkusný. Akorát malovat jsem se začala až někdy ve čtyřiceti, to mi maminka vyčítala. (smích) Ona si každé ráno okamžitě namalovala rty, byla to opravdu dáma.

Dnes je velkým tématem sexismus vůči ženám. Setkáváte se někdy s nějakými narážkami právě na vzhled?
Neustále. Hlavně na sociálních sítích je způsob, jakým muži komunikují, přímo děsivý. Samozřejmě ne všichni, díkybohu za gentlemany. Jsem ze staré školy a vždy se mi líbilo, když muž nabídl ženě rámě, otevřel jí dveře, odsunul židli. Takhle jsem byla vychována, právě i to je pro mě ta tradice a konzervatismus, který mám ráda. Ale to, co se odehrává na sítích… Lidé mi velice vulgárně nadávají třeba za ráčkování, za údajně fiktivní brýle, rezavé vlasy. Těch věcí je hodně. Za tu dobu v politice už mě to osobně nezasahuje, spíše mě udivuje, čeho jsou lidé schopni.

Je to spíše otázka sociálních sítí, nebo se s něčím takovým setkáváte i naživo?
Veřejně také. Předevčírem jsem potkala nějakého pána z ministerstva zahraničí a způsob, jakým mě oslovil… Kdybych byla muž, dostane pěstí. Po dlouhé době jsem přemýšlela jsem o tom, že ji někomu natáhnu.

Prozradíte, co přesně vám řekl?
To radši ani nebudu říkat.

Zpátky k něčemu veselejšímu. Všiml jsem si, že máte na rameni tetování, co znamená?
To jsou iniciály mých synů, Matěje a Adama. Chtěla jsem ještě dceru Dorotku, ale to už se nám s manželem nepodařilo. To bych pak na rameni měla „mad“ (anglicky šílená, pozn. red.), těšila jsem se na to. (smích)

Máte i nějaká další?
Ano, mám. Na krku zezadu mám zásnubní prstýnek.

Co vaše koníčky? U čeho nejlépe zrelaxujete?
Miluji hudbu. Ten poslední rok a půl mě štve, už podruhé nám s manželem zrušili Rock for People, což byla vždy naše jediná dovolená bez dětí. Také miluji tanec, lyže, hory. Na kolech jsme s manželem jezdívali z Olomouce do Prostějova jen tak na zmrzlinu, ani už nevím, kdy jsme byli naposledy. Také nevím, kdy jsem si naposledy přečetla kvalitní knížku, protože pořád čtu jen nějaké zákony. Celý den lítám po schůzkách, přijdu domů kolem desáté jedenácté, začnu odpovídat na maily a mezi druhou a třetí jdu spát. Ráno vstanu a zase dokola.

Když jste nakousla hudbu, před rokem jste se vyfotila s kapelou Ortel. Na Trikolóru se tehdy snesla poměrně ostrá kritika.
Byla to kritika všech těch liberálnělevicových médií. Nešlo o koncert Ortelu, byla to charitativní akce, letos tam jedu znovu, tak ať si to někteří novináři strčí za klobouk. Je mi úplně jedno, jaké kapely tam budou. Účel té akce je, že veškerý výtěžek jde na onkologické pacienty, a zejména ta červencová akce je určená pro děti. Kapel tam tenkrát bylo devět a já jsem šla poděkovat úplně každé z nich. To, že si ubozí novináři z jedenácti fotek na Facebooku najdou až tu poslední, protože Ortel byl fakt až poslední… Já na to mám jedinou reakci: Jsou zakázaní? Nejsou. Dostali Zlatého slavíka? Dostali. Tak o co tu jde?

Lidé většinou poukazují na to, že frontman Tomáš Hnídek byl v minulosti členem neonacistické kapely.
Jestli něco dělali v minulosti… Já historii kapel neřeším. Například miluji Midnight Oil, přestože jsou to levičáci. Jen kvůli tomu tu muziku nebudu poslouchat? Nebo Roger Waters z Pink Floyd, to je velký zastánce Palestiny, zatímco já jsem na straně Izraele, ale budu kvůli tomu zavrhovat jednu z nejlepších kapel 20. století? No nebudu. Svět není černobílý.

A když to vezmu po hudební stránce, Ortel posloucháte?
Ne, vůbec. Není to můj žánr. Ale chápu, že má svoje fanoušky a že jich má spoustu, respektuji to. Pokud tu budeme cenzurovat kulturu a umění, ať si o něm myslíme cokoliv, to je špatně. Svoboda se vytrácí a já vůbec nechápu, že to lidé nevnímají. Už se cítím zase jako před rokem 1989 a není mi z toho vůbec dobře.

Přejdu ke sportu. Vím, že máte ráda hokej, a když můžete, chodíte na něj doma v Olomouci. Sledovala jste nedávné mistrovství světa?
Moc ne. Jen jsem vždycky chtěla, aby mi syn Adámek s manželem napsali, jak dopadl zápas, takže alespoň o výsledcích jsem přehled měla. Sledovat jsem to ale nestíhala. Nicméně jsem si teď užila fotbal, postup přes Holanďany. To byla krásná satisfakce. U nás doma to bylo jako na stadionu, celá rodina sledovala zápas, křičelo se. Bylo to super.

Asi chápu, kam míříte s tou satisfakcí. Euro je kritizováno kvůli politizaci, poklekává se před zápasy, hráči nastupují s duhovými páskami. Nizozemci tak chtěli vyjádřit nesouhlas s novým zákonem maďarské vlády.
Je to ubohé. Politika do sportu nepatří, prostě ne, stejně jako třeba do umění. Vím, že nějakým způsobem vždy do sportu asi zasahovala, ale to, co se děje teď, je za hranou. Sport by měl být fair play a fair play znamená pro všechny. Pro mě žádné Black Lives Matter rozhodně fér není, protože prosazuje jednu skupinu lidí. Nevím, proč bychom měli před někým poklekávat, já se před nikým neohnu. Proč by měli naši sportovci, kteří tam jedou bojovat za nás?

Vystupováním proti LGBT komunitě a hájením tradiční rodiny jste známá.
Neustále říkám, že mám mezi homosexuály spoustu kamarádů. Když se někdo podívá na můj Facebook, před pár dny mi přála k narozeninám naše olomoucká travesty skupina Scandalladies. Kluci jsou skvělí, chodila jsem na jejich vystoupení. Absolutně nemám problém s něčí orientací, ale mám problém s tím, jakým způsobem chce LGBT komunita nadřazovat svoje výsady nad ty majoritní. Souhlasím s tím, že by homosexuálové měli mít srovnatelná práva, ať už je řeč o dědictví, či třeba informacích o zdravotním stavu, ale manželství, to je přece svazek jednoho muže a jedné ženy. Jestli se jim nelíbí slovo registrované partnerství, ať si vymyslí něco jiného, třeba sňatek, cokoliv. Ale manželství ne.

Čelila jste někdy ze strany LGBT aktivistů výhrůžkám?
Mohu vám říct, že kdykoliv o tom napíšu status nebo se to téma otevře jako nedávno ve sněmovně, řekla bych, že to jsou vůbec ty největší vulgarity, které se mi na profil snesou. Tahle komunita je velice agresivní. Velice. Píšou i mým synům, například že by se měli stydět za svou matku a raději ji zabít. Dokonce i mladší syn takové zprávy dostával. Taková je LGBT komunita. Věřím, že v ní nejsou všichni stejní, ale i moji kamarádi z Olomouce říkají: Nemusíme jezdit na Prague Pride, my to takhle nemáme. A i kdyby jeli, je mi to jedno. Ale když dává Hřib milion na pochod homosexuálů, proč nedá milion na pochod za tradiční rodinu?

Ještě zpátky k Vám. Co jste vlastně dělala předtím, než se z vás stala politička? Dočetl jsem se, že jste se živila angličtinou.
To je pravda. Po návratu z Kanady, kde jsem žila šest let a narodil se mi tam i první syn Matěj, jsem nějakou dobu pracovala u bratra v doléčovacím ústavu P-centrum Sananim, dělala jsem mu PR. Některé projekty, na které se sháněly peníze, byly zahraniční, takže angličtina byla velice důležitá. Pak jsem si v roce 2001 řekla, že se osamostatním, a založila jsem si jazykovou školu.

Takže jste byla učitelka a podnikatelka?
Učila jsem individuálně, jeden na jednoho, nikdy jsem totiž moc neuznávala skupinovou výuku, protože každý člověk má jiné potřeby. Měla jsem tam malé děti, starší jsem připravovala na maturity a státnice, učila jsem i firmy. Byla to pestrá paleta lidí, od tří do šedesáti let, měla jsem devět lekcí denně, což bylo náročné. Pak mě v roce 2013 oslovili na základní škole, že potřebují angličtináře, takže jsem ráno učila individuálně, pak jsem jela do školy a po škole zase individuální lekce. Ve škole mě to ale strašně chytlo, ačkoliv to bylo na úkor peněz, protože v individuálu jsem vydělávala víc. Děti prostě miluji.

Bylo to těžké rozhodování? Práce s dětmi, nebo politika?
Když jsem v roce 2017 šla do voleb, dala jsem do toho vše, jela jsem vabank. Chtěla jsem uspět a věděla jsem, že ze třetí pozice na kandidátce musím ty dva kolegy přeskočit. Takže jsem musela přerušit živnost a pracovní poměr ve škole jsem ukončila také. Zkoušela jsem to skloubit, ptala jsem se pana ředitele, jestli by mi dal na září a říjen před volbami neplacené volno, ale nešlo to, což chápu. Byl to druhý stupeň na plný úvazek a nebyl nikdo, kdo by to za mě odučil.

Druhá část rozhovoru o politice, konci Václava Klause mladšího v politice a jejich vztahu, vztazích s politickým konkurentem Okamurou, názoru na současnou ODS či kauze Feri již brzy na Expres.cz!

Jsem Zuzana Majerová Zahradníková a od 2017 jsem poslankyně PSP ČR za Olomoucký kraj. S Václavem Klausem mladším jsem v roce 2019 založila politické hnutí občanů TRIKOLÓRA a po rezignaci Václava Klause mladšího dne 23. 3. 2021 jsem se stala předsedkyní hnutí TRIKOLÓRA.

Bráníme
normální svět,
vaši svobodu,
prosperitu i peněženku

Přidejte se: CHCI BÝT SOUČÁSTÍ
Podpořte nás: CHCI PŘISPĚT DAR

Komentáře