Pro nás je normální to, co je konzervativní

Na krajském webu Trikolóry jsem si prošel její programové pilíře, ale nenašel nic konkrétního k Olomouckému kraji. Šlo spíše o obecnější věci, jež se vztahují k celostátní politice. Řekněte mi prosím tři konkrétní věci, které byste v regionu chtěla změnit či prosadit.

Jednoznačně to určí až mandát, který získáme ve volbách. Poté bude důležité udělat si analýzu dosavadní správy kraje, na to dobré navázat a špatné věci naopak zrušit či změnit. My samozřejmě program pro Olomoucký kraj zpracovaný máme. Ukázalo však, že se špatně nahrál na náš web. Dávali jsme ho tam už 22. srpna, ale nebyl veřejně přístupný. Nikdo si toho bohužel víc než týden nevšiml. Už v noci na čtvrtek by se to ale mělo opravit. (Rozhovor vznikl ve středu odpoledne – pozn. red.)

Nikdo z návštěvníků regionálního webu Trikolóry Vám během té doby nedal vědět, že tam nemáte krajský program?

Ne, zjistil to až náš webmaster. (Náš celý program najdete zde)

A co ty tři priority?

Mojí prioritou je školství. Kraj zřizuje střední školy a učiliště, tedy je velice důležité zvýšit poptávku po technických a přírodovědných oborech. Lidí, kteří se jimi zabývají, je nedostatek a je po nich poptávka. Musíme také zvýšit prestiž učebních oborů. Současně je pro mě stěžejní, byť je to spíše celostátní téma, zrušení plošné inkluze, coby začleňování dětí s mentálním hendikepem, a snažit se, aby – i na středoškolské úrovni – co nejméně zasahovali do výuky všech ostatních. A to se i na kraji dá řešit.

Co další dvě priority?

Zemědělství a ochrana úrodné hanácké půdy. Na kandidátce máme spoustu lidí, kteří se o to zajímají. A pak protipovodňová opatření. U nich by se měl udělat celkový audit. Při přípravě programu pro krajské volby jsem se snažila k ochraně proti záplavám, na které se pracuje už od roku 1997, dohledat informace. A musím říct, že jich je pro veřejnost skutečně pomálu. Ale naši lidé se věnují i sociální oblasti… Z každého oboru bych mohla vybrat hned několik věcí.

Zmínila jste mandát od voličů. Pokud ho dostanete, s kým byste šla do koalice?

To určí právě až voliči.

To říká téměř každý z politiků…

Protože to tak je.

S kým byste tedy nešla?

Velice nerada se vůči někomu vymezuji. Ale vzhledem k našemu programu je naprosto zřejmé, že bychom šli do koalice jen s tím, kdo podpoří náš konzervativní pravicový program. V politice se samozřejmě dělají kompromisy. Ovšem nikdy bych nebyla schopná udělat takový kompromis, jenž by šel proti tomu, co říkáme lidem. Náš program se tak nikdy nepropojí s pokrokářskými či levicovými stranami jako jsou například Piráti či Zelení.

S komunisty byste do koalice šla?

Nedovedu si představit, že by se naše programy jakkoli protnuly.

Poměrně dost bylo v kraji v tomto volebním období slyšet o sdružení OK4Inovace, jež po jeho restartu vede dcera hejtmana Ladislava Oklešťka z hnutí ANO. Pokud byste se dostala do vedení kraje, usilovala byste o to, aby se to změnilo?

Nejsem s tímto případem dostatečně seznámená. Nejprve bych si k tomu potřebovala nastudovat veškeré informace.

V materiálech Trikolóry lidem sdělujete, že situace je vážná a hrozí, že se zítra naše děti probudí do světa,  kde – cituji: „Rodina už není maminka, tatínek a děti, kde už nejsou muž a žena, nýbrž rodič jedna a rodič dvě“. Jste tedy proti tomu, aby páry stejného pohlaví mohly adoptovat děti?

Jelikož jsme konzervativní hnutí a jedním z našich symbolů je i křesťanská

rybička, tak ano. Manželství je pro nás svazek muže a ženy. Samozřejmě chápu potřeby homosexuálů, mám jich mezi přáteli poměrně mnoho. A žádný z nich poté, co se přímo ode mě a ne zkresleně z médií, dozvěděl, jak to Trikolora vnímá, nebyl proti tomu, co hájíme. Máme mezi homosexuály i voliče. Navíc mám pocit, že v tomto rozhodujeme o dětech za děti.

Jak to myslíte?

Jakékoli dítě od čtyř let, když už je nějakým způsobem schopné nakreslit svoji představu rodiny v rámci běžné výchovy, namaluje maminku a tatínka. To je představa dětí. Navíc velmi dobře vím, že dnešní nastavení systému adopce výrazně komplikuje cestu k dítěti. A to i heterosexuálním párům. Je tolik lidí, kteří by chtěli svoji rodinu. Ale složitá byrokratická zátěž a dlouhé čekací lhůty, způsobily, že dnes není uspokojena ani podstatná část heterosexuálních párů, jež by o adopci stály. Musíme změnit nejprve toto. Ale dnes dochází k tomu, že se na úkor této majoritní části společnosti řeší problém minority. Křičící menšina nesmí svá práva uplatňovat na úkor většiny. Jsem pro, aby homosexuálové měli v rámci registrovaného partnerství stejná práva – například ohledně dědictví, informací o zdravotním stavu, hypoték či pojištění – jako ostatní. Ale právo na dítě neexistuje. Dítě je dar.

Stojí Vaše kampaň na strachu? Tvrdíte, že hrozí, že rodina už nebude maminka a tatínek. Dále, že nám pokrokáři všech možných barev budou přikazovat, co nesmíme říkat, co nesmíme dělat, co nesmíme jíst a co nesmíme vlastnit. A vše uzavíráte tím, že situace je vážná. To je mobilizace voličů na základě strachu.

Určitě ne. To není mobilizace voličů na základě strachu, ale na základě zkušeností, které mám z politiky. Když si vezmete například pokyny pro vzdělávání od ministerstva školství či od ministerstva práce a sociálních věcí, tak se v nich dozvíte, že se musí nabourávat struktura klasické rodiny a také zbořit genderové stereotypy matky a otce… Takže to není vůbec o strachu, to je o realitě.

Opravdu tedy věříte, že rodina už nebude maminka a tatínek? Pokud ano, kdy k tomu má dojít?

Ve světě k tomu už dochází. Kdy přesně to bude u nás, vám neřeknu, nemám křišťálovou kouli. Ale udělám vše pro to, aby k tomu nedošlo. Proto na to upozorňuji. Vy mi tedy nedáváte líbivé otázky…

Zaujalo mě i sousloví pokrokáři všech barev. Znamená to, že člověk může říci svůj názor, jen když má správnou barvu?

Ne.

Co to tedy znamená pokrokáři všech barev?

Tím jsou myšlené strany a jejich politické barvy, jejichž představitelé nás vrací do doby, kdy jsem byla malá. Do doby komunismu. Jen to dělají pod jinými barvami. To není o tom, že by neměli právo na svůj názor. Já žádnému člověku právo na názor upírat nebudu. Spíše před těmito lidmi varuji, protože z mého konzervativního pohledu nás strany jako jsou Piráti anebo Zelení vedou zpátky do totality. A já už jsem jednu zažila a nechci se do ní vracet.

Leitmotivem Vaší kampaně je takzvaný normální svět a jeho obrana.

Protože je to nadčasové…

Není ale tato „normálnost“ příliš široká kategorie? Například pro někoho je normální chodit do práce na šest, každý večer vyrazit na pivo a tvrdit, že žena patří ke sporáku a vysavači. Někdo jiný pracuje od devíti, po večerech si čte či se ženou vaří a dělí se o domácí práce. A ani jeden by své pojetí normálního světa neměnil. Kdo tedy určí, co je normální a co už ne? Pro každého to znamená něco jiného.

Ale to je přesně to, co Trikolora říká. Normální je, když jsou lidé svobodní a sami si určí, co a jak chtějí. O tom je ta normalita. A ne o tom, že jsou práva občanů neustále svazována zákony a že stát přebujelými vyhláškami omezuje jejich svobody a práva. Tomu se snažíme zabránit.

Ale do oné normality může pro někoho spadat i inkluze či adopce dětí homosexuálními páry. To je pro další lidi normální svět, jejich představa normálního světa. A vy jim říkáte, že to tak není.

To ale není tradiční normální svět postavený dejme tomu i na křesťanských základech, o něž se opírá naše historie. Jsme tradiční hnutí. Pro nás je normální to, co je konzervativní a tradiční. To, co platilo vždy. To, co vždy fungovalo.

Rozhovor vyšel v MF DNES